Naši měli klobouky a tvářili se důležitě (SVATBA)

(5. ŘÍJEN) Toho rána byla máma poněkud neklidná.... Spali u nás dědeček s babičkou a naši byli vzhůru dřív než já, bylo mi to dost divný. Všichni kolem pobíhali, střídali se v koupelně, pak si máma oblíkla bílý šaty a od té doby mě odmítala držet v náručí. Co jako? 

Když se všichni oblíkli a mamka s babičkou si namalovaly masky klaunů, převlíkli mě z mých pohodlných lezeček (obyčejné bodíčko a domácí kalhoty vhodné k vytírání podlahy lezením, pozn. matky) oblíkli i mě do "gala", jak říkala babička, do bílé košile a červenošedé vestičky (jakožecože?!), echm... ale tak, když se zpětně dívám na fotky, nebyla to zas tak špatná volba. Pak mě svázali do autosedačky, dali mi maňáska (látková plena pro zachování čistého oblečení při jezení, pozn. matky) a hovínko (kukuřičná křupka podlouhlého tvaru, pozn. mat.). A sjeli jsme do garáže k autu... úplně jsem zapomněl, že nějaký máme, naši forda koupili někdy v květnu, ale ještě pořádně nevyjeli, táta teda pořád říká, že už začne...

Naši pod Koulí, už jsem manželskej synek

...a vyrazili jsme. Nebylo to daleko. Vyjeli jsme kopeček, zaparkovali, pak mě opatrně (to se jako někdo bál, že by se o mě umazal, nebo co?) přendali ze sedačky do kočárku, máma mě zase odmítla vzít do náručí, myslela si, že neslyším, když babičce říkala, že se bojí, abych ju nepoblil... no dovol! A tlačili mě pod takovou velkou ocelovou stavbu (bývalý plynojem, libeňská koule, industriální památka, pozn. matky), vypadala jako můj nafukovací míč, ale nebyla vůbec barevná, spíš nudná, máma furt vykřikovala, jak je to krásný... hm, já viděl hezčí věci, třeba můj tahací kačer je hezčí, nebo časáky barevný a některý stropy... Pak začaly přijíždět auta a přicházet lidi, některý jsem znal, některý vůbec, všichni třepali mamince a tatínkovi rukama a objímali je... uááá, to mi přišlo táááák nudný, tak jsem si dal dvacet....

Hra na pláč

...probudil jsem se a měl jsem hlad, tak jsem volal mámu (Toníček celý svatební obřad zaspal v kočárku, probudil se až během focení, jeho řev musel být slyšet až na Žižkov, pozn. matky). Dali mi piškot. Ok, ten mám rád. Pak ještě jeden piškot. Ale já chtěl oběd a oni furt ne a ne mi ho dát. Máma mě vzala do náruče - no konečně! Přišel táta, objal nás, a povídali něco v tom smyslu, že už jsem jako manželskej, ale tomu já nerozumím a bylo mi to úplně jedno, protože jsem měl sakra pořád hlááááád!

Mňam, konečně jídlo. Krmil mě táta v nějaké hospodě. Oni jsou vůbec naši pořád někde v hospodě, tak mi na tom nepřišlo nic divnýho. Tahle byla ale dobrá v tom, že jsem si mohl lozit po docela velkým prostoru, jak jsem chtěl, všichni se na mě smáli a dávali mi kousky různých dobrých věcí, tak jsem se smál taky, aby měli radost.

Jo, a taky jsem měl kus dortu, výbornej!

Ale z mámy jsem teda vůbec neměl dobrej pocit. Byla taková celá napjatá nebo co, jako když jsme šli poprvé na neurologii. Smála se, to jo, ale nebyla vůbec taková uvolněná jako bývá. A to ani když si dala skleničku toho červenýho pití, co jí to prý dělá dobře, asi medicína, něco jako můj vigantol... pořád sledovala ostatní lidi jestli se dostatečně smějou a jestli si povídají, furt se ptala, jestli lidem chutná, pak začala hrát hudba, tak zase pořád chtěla tancovat, ale ostatní moc tancovat nechtěli. Všichni říkali, že se baví, a ať se máma taky baví, že je to přece "její den". To jsem moc nepochopil, proč jako "její den", ale fakt je, že s mámou teda asi v jiný dny, než její, bývá větší sranda. Táta jako dycky, klidnej, milej úsměv, jen se mohl roztrhat, aby pěkně spravedlivě rozporcoval čas mezi všechny ty miliony lidí, co tam byli.

Pak se konečně trochu uvolnila i máma, když jsme si spolu zatancovali už nevím na co. Pak začali hrát takový přiblblý písničky na tři akordy, mamka furt vykřikovala Známka punku, poskakovala, vypadala srandovně, ale mě bylo jasný, že už je jí dobře. A tak jsem byl rád.

A pak mě šli uložit. Dělal jsem chvíli ofuky, jako proč musím jít spát, když je mejdan, ale vlastně se mi fááákt chtělo strááášně spááát...